Osobně jsem měl tu čest vidět skupinu potřetí. Jelikož v mém pomyslném žebříčku interpretů z Velké Británie by se "Uriáši" pohodlně slunili na čelních pozicích, neváhal jsem s návštěvou koncertu ani tentokrát. Nemá snad cenu dodávat, že tento revival se zaměřuje výhradně na období, kdy v řadách Uriah Heep excelovala zejména dvojice David Byron a Ken Hensley. Tihle dva pánové vytvořili tehdy nádhernou kombinaci emotivního vokálu s tolik typickými hammondkami. Samozřejmě nesmíme zapomenout na Micka Boxe, kytaristu, který v kapele působí dodnes (a je bohužel již jediným z původní sestavy anglických matadorů).
Část 1: Před pauzou prvou
Už před půl desátou se kvintet vyhoupl na pódium a začal hrát Sweet Lorraine, což ale nakonec byla jen jakási zahřívací rozehrávka. Po nazvučení si ještě členové uskupení skočili na pivko a zhruba ve čtvrt na jedenáct započal jejich koncert. V té době byste se dopočítali takových třiceti lidí, samo sebou z převážně starších generací. Jedna čtveřice si dokonce poněkud naivně umístila židle před zvukaře a udělala si tak pohodlné domácí kino, z něhož však pochopitelně zákonitě sešlo, když se nahrnuli před pódium první nadšenci. Sedačky se tedy nekonaly. Vystoupení odstartovala světoznámá Easy Livin´ a obavy, že bude některý z nástrojů lidově řečeno přehulen (což může být u takovéhoto složení zcela snadné), se naštěstí nenaplnily. Celý zvuk jevil se na poměry Ponorky velice dobře. V prezentaci slavné desky Demons And Wizards pak pokračovala píseň Circle Of Hands, při níž jsem pohlédl po okolí a nebylo pro mne žádným výrazným překvapením zjištění, že jsme v klubu s kamarádem nejmladší. Při předchozích vystoupeních tomu nebylo jinak a jsem zvědav, zda se tohle generační zastoupení v budoucnu alespoň malilinko změní. Méně známé album Sweet Freedom zastupovala skladba Seven Stars, u níž došlo samozřejmě i na závěrečnou pěveckou střídačku mezi Bedřichem Zieglerem alias českým Davidem Byronem se zbytkem kapely. Propracované sbory byly vždy hlavní zbraní Uriah Heep a tenhle revival si s nimi pohrával vskutku obdivuhodně. Na konci písně si ještě Ziegler přesně podle původního textu zopáknul britskou abecedu a frčelo se dál. Po Sunrise se zpěvák obecenstva optal, zda se to dá ještě poslouchat a jestlipak máme připravené pomlázky, že už bychom s tím měli pohnout, protože bude brzy půlnoc. Tehdy jsem přemítal, jestli se dočkáme stejně jako při mé první návštěvě odehrání celého Look At Yourself, mého tajného favorita v diskografii Britů. Dále jsme však projížděli skrze The Magicians Birthday a mohli slyšet malinko upravený text Sweet Lorraine, což ale nikterak výrazně nevadilo. Potom zazněla Ponorkou i oblíbená Stealin´, již zahráli při minulém vystoupení v Ponorce snad třikrát. Holt kapela ji má výborně nacvičenou a v Karlových Varech je fanoušky zřejmě těžce milována. Dnes se hrála pouze jednou, to vás mohu ujistit. Netřeba zdůrazňovat, že během této písně pěli všichni až na bicmana. Malinké odlehčení pak přišlo v podobě Rain, o níž nám Bedřich Ziegler vyprávěl, že popisuje zamilovaného Byrona, jehož vztah však tehdy nedopadl dobře, dotyčná s ním zametla a on začal pořádně chlastat. Démon alkohol byl mimochodem také důvodem, proč musel roku 1976 excelentní vokalista své přátele opustit. A později opustil i tento pozemský svět. Ne nadarmo se často hovoří o promarnění obrovského talentu, jaký se skrýval v tomto velkém zpěvákovi. Pojďme si ale odpočinout a po skladbě Sweet Freedom stejně jako Uriah Heep revival zajít na bar.
Část 2: Před pauzou druhou
I když jsme sice z úst Zieglerových mohli slyšet, že "kapela jde na panáka a že ho dneska může", mému "lehce bulvárnímu" uchu nemohlo uniknout, že klávesista Martin Uxa, který rozhodně nezapře svou podobu s Kenem Hensleym v mladších letech, dnes pít nebude, poněvadž řídí. Jestli až do Karlových Varů, tak to přeji šťastnou cestu. V půl dvanácté koncertní set pokračoval a kapela nám umožnila nahlédnutí do alba Salisbury, když vytáhla ze šuplíku hned úvodní Bird Of Prey se všemi náročnými zpěvnými linkami k ní neodmyslitelně patřícími. Rockeři - pamětníci si zase zapařili na pecku Rainbow Demon a i basák František Larry Krofta společně s kytaristou Vítem Zábranským zaházeli hlavami jako zamlada. Úžasný Hensleyho cit pro lehounké niterné pianistické tóny připomněla kratičká The Easy Road z pro mne v celkovém kontextu rané tvorby Uriah Heep poněkud slabšího počinu Wonderworld. Publikum se znovu ujalo tancování při titulní rychlovce Look At Yourself, v jejímž závěru Bedřich Zeigler prohlásil: "A teď vám představím tuhletu bandu za mnou, co tady dělá celou dobu tenhleten bordel." Postupně uváděl členy kapely a připomínal i tehdejší zástupce sestavy "Uriášů". Svůj projev okořeňoval bigbíťáckými špeky. Krásná píseň July Morning měla pochopitelně také svůj příběh, což byla opět vhozená rukavice pro zpěváka, jenž nám vylíčil, kterak se David Byron jednoho červencového rána probudil na louce ve stavu totálně našrot, a jak mu slunce bolestivě pralo svými paprsky do kocovinou naplněné hlavy. "A nějakej kolemjdoucí dědek do něj pak píchal holí", dodal ještě Martin Uxa, čímž rozesmál skupinu i část obecenstva, jehož počet by se tou dobou dal odhadnout na takových padesát jedinců. Nemohlo se zapomenout ani na první velký hit Uriah Heep Gypsy z debutového Very ´Eavy, Very Umble. Samo sebou i s tradičním klávesovým masakrem.
Část 3: Závěr a děkovačka
Ve čtvrt na jednu nastala druhá pauza. Během ní jsem si všiml spokojeně podřimujícího zvukaře, ale věřte, že s návratem skupiny na pódium byl zase ready. Časy rokenrolu vždycky připomene The Spell, což je znovu záhul pro klávesy a ani ve zpěvech Karlovarští za originálem o mnoho nezaostávali. Ještě kytarovo - hammondkový nášup Love Machine a vypadalo to na úplný konec. Přeci jen však zazněla ještě jednou Easy Livin´ a nešlo vynechat tolik proslulou a všemožnými interprety předělávanou Lady In Black, kterou tak jako u "Uriášů" odzpíval klávesista. Publikum se roztancovalo a dostalo prostor i pro zapění, nebylo ale moc slyšet. Až když Uxa "pohrozil", ať ženské zpívají, nebo jde pro pomlázku, rozezpívala se i část lidu v Ponorce. To už jsme byli v samotném závěru a v 1:15 celé vystoupení skončilo. Celkově mi přišlo zajímavější než minule, koncert byl totiž uvolněnější, zpestřený mnoha povedenými vtípky a až na pár maličkostí perfektně odehraný. Příště klidně zase na "Uriáše" mile rád zajdu. Tato skupina je totiž dodnes jedním z mnoha názorných příkladů, jak úžasná a zásadní byla v hudbě léta sedmdesátá. Kdo z dnešní mladé generace nevěří, má možnost již dvacátého dubna zajít na revival další britské legendy - Deep Purple.
P.S. Pro dotěrné fajnšmekry ještě playlist (čímž tak trochu machruji, že jsem opravdu vše poznal): Easy Livin´, Circle Of Hands, Seven Stars, Sunrise, I Wanna Be Free, Sweet Lorraine, Stealin´, Rain, Sweet Freedom, Bird Of Prey, Rainbow Demon, The Easy Road, Look At Yourself, July Morning, Gypsy, Return To Fantasy, Poet´s Justice, The Spell, Love Machine, Easy Livin´ podruhé, Lady In Black